Z laviček se stávají “LOVE-ičky”. Téměř nenalezneme posezení, které by nebylo okupováno zahleděnými jedinci. Květy nad nimi nesou poselství blížícího se 1. Máje. Tento mnohými dlouho očekávaný (mnohými záměrně ignorovaný) obřad lásky…
Počátkem roku, kdy si sluneční paprsky prořezávají cestu hustými mračny. Námluvné monology ptáčků migrantů přehlušují komusi libé zvuky nadupaných motorek. Květinové vůně zdobí každé všední ráno. Zkrátka na nás příroda nezanevřela a velkoryse nám připomíná svoji přítomnost. Porod kam se podíváte. Myšleno v tom nejlepším smyslu slova. Pro vaše úspěšné souznění s mým myšlením: vnímavé a emocionálně zralé bytosti si nemohou nevšimnout nových, zelených přírůstků na větvích stromů. Zvýšené populace v živočišné říši. A samozřejmě i nadměrného sjednocování samoty dvou samotářů, což vede k vzniku páru.
Co to ten pár je? Je to produkt splynutí dvou heterogenních, konec konců i homogenních lidských objektů, přičemž se narodí tento specifický útvar. Celá proměna je velmi zvláštní, neboť je doprovázena katarzním prožitkem. Ze čtyř rukou se vlivem doteků stávají tři. Z různorodých kroků jednotný pochod, hlavy se propojují mostem polibků a mnohdy dojde i k smyslnému střetu tělesných středů. Tyto oběti lásky dění si jsou milenci, ale i spolutrpící členové společnosti. Denním sídlem jsou jim již zmiňované LOVEičky. Příčinou celého srůstového procesu jsou všudepřítomné paprsky, které rozehřály promrzlá srdce. Srdce má každý jen jedno, proto je přirozeně nezbytné najít druhé. V tento čas, kdy se mění NE na ANO, začala tlouct, toužit, promlouvat, ASImilovat… Svým bitím tříští hruď a my začali také pro někoho být. Kdosi pro kohosi či kdosi pro cosi. Ale není žádného srdce, které by nezhýralo touhou bít a být.
Jaro odjakživa je a stále bude časem lásky, rozkvětu, květů, počátků, začátků, kočárků i pomyslnou kolébkou – vyhřátým lůnem novotě. Nevím, jak vy, ale já mám jakousi jarní radost z každého skutečně odžitého dne. Dne, kdy najdu svoji vysněnou LOVEičku a jsem.